close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nikdo...

3. října 2009 v 18:56 | Anytta |  Moje články

Je to už dlouho, co jsem nad tímhle tématem přemýšlela a až teď jsem se rozhodla, že mu dám tvář a tím také ukážu tu svou, druhou tvář. Je to snadné. Jsem prostě taková, ráda pomáhám, poslouchám druhé, radím jak bych se zachovala já, snažím se dělat vše pro to, aby ti druzí byli šťastní a tak nějak zapomínám na sebe. Ano, tento článek možná trochu vychází z teorie Středu vesmíru a také se ho dotýká ta podstatná podstata, o které bych chtěla psát. A to fakt, že málokoho zajímají naopak moje problémy, trápení a starosti. Možná je to tím, že jsem až příliš optimistická a vše řeším úsměvy, ale vážení, není tomu tak. Než se tu rozpovídám, chtěla bych z tohoto tvrzení vyjmout pár jedinců, oni už budou vědět. Takže....

Každé ráno se probouzím s pocitem, že musím pořád někoho zvedat ze dna. A také čekám, až někdo zavolá mě, jestli se nechci vypovídat. Ano, možná se někdo takový najde, ale poslechne si maximálně jednu dvě věty a opět začne mluvit o sobě. Smutné, že? Nikdo do mě nevidí, nikdo. Občas mám pocit, že mě nikdo nezná. Dříve to bylo jiné, o něco lepší. Dneska už na mě nikdo nemá čas.

Občas sedávám na schodech, kouřím svou poslední cigaretu a dívám se z okna chodby ven na zahradu. Stojí tam starý stůl a pár žídlí poházených kolem. Není to tak dlouho co jsme se tam jako děti hrály. Byl tam i bazén a v něm se odráželo letní slunce...Byl slyšet dětský křik, smích a někdy i pláč, když někdo z nich upadl a rozbil si koleno o dlážděnou cestičku, která vede k brance. Všechno bylo kdysi jiné. Teď z toho špinavého okna vidím jen prázdný dvůr a nikde nikoho...

Už nejsme děti, to je tím. Jsme dospělí a máme jiné starosti, ale pořád člověk potřebuje přátelé, někoho, komu se může vypovídat. Já tohle ztácím. Procházím ulicemi a sleduju děti oblečené do kostýmů Spidermanů, Supermanů a Batmanů a ony po sobě střílejí neviditelnými paprsky a bohužel používají slova dospělých. Je to smutné. Nikdo z nich, když upadnou na studený asfalf nezasténá bolestí a neshánějí se po mámě, jen klejí a nadávají. My jsme takový nebyli, že ne?

A tito Spidemani, Supermani a Batmani budou také jednou potřebovat toho svého rádoby protivníka, svého kamaráda, kterého kdysi zabíjeli smrtící pavučinou nebo laserovým zářením. A co když ti hrdinové odejdou zachraňovat do jiné země a už nebudou mít své protivníky? Zůstanou sami a svět zapomene, že je tenkrát měl.

Dnes jsem už o několik zkušeností starší a můžu jen kroutit hlavou a psát nesmyslné úvahy a myslet si, že změním svět. Nejsem hrdina, proto svět nezachráním, ale spíš musím ten svět vidět takový jaký je a ne takový jaký bych chtěla, aby byl. Proto snad sedím ve vytahaném pyžamu doma u počítače a píšu tohle? Ne. Jen se snažím brát věci takové, jaké jsou. I se Spidermany a jinými hrdiny.

Když tu takhle sedím a dívám se kolem, nevidím nic, jen místnost, tmavou a prázdnou, na posteli za mnou sedí plyšový oslík a na stole poloprázdný sáček s brambůrkama a několik starých vydání vědecko-dobrodružného časopisu, který tu stejně nikdo nečte. Hučí jen tenhle stoj. Na obrazy sedá prach a ani kytky se nepohnou. Samota je strašidelná. Teď mě napadá, ani nevím, kde mám telefon, stejně mi nikdo nevolá. A všechny kytičky červené. Víš, mohla bych to být já, kdo zvedne telefon a zavolá přátelům, ale proč? Protože je krásné, když pípne a ty si přečteš zprávu, kde ti někdo přeje krásný den. Je to milé a já to dokážu ocenit, vím tím pádem, že si ten člověk na mě vzpomněl, že zkrátka ví, že žiju.

Chápu, že toho času je strašně málo, ale někdy potěšit člověka nezabere ani minutu. A tak tu dál sedím a čekám, sama. Nojo, prostě beru svět takový, jaký je. ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama