close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Buď ráda, že vedle mě můžeš stát

29. října 2009 v 13:30 | Anytta |  Moji přátelé

...dívám se na tebe, jinak než bys myslel, z dálky abys nic nepoznal, ale stejně by sis ničeho nevšiml, ničeho si nevšímáš, tvůj pohled byl zabořený do jijích očí. Nic ti nevyčítám, naopak, až na drobounké detaily vám to celkem sluší, ale tohle je mi fakt ukradený, jde mi o něco jiného, třeba na to přjdeš, jednou...Jsi tak zasněnej a je fajn vidět tě takhle v pohodě, ale dávej pozor, protože v tu chvíli by si nepoznal ani že ti někdo krade peněženku ze zadní kapsy tvých kalhot nebo, že ti někdo právě dal jednu do nosu....a já se pořád dívám, tím směrem a přemýšlm ,jak vrátit čas. Protože, kdybych to dokázala a některé věci neudělala, mohlo být dneska všechno třeba úplně jinak. Nemusela bych se já cítit tak trapně a ty bys mě mohl brát zase normálně, jako tenkrát...No, možná jsem to udělat neměla, ale nejspíš jsem musela. On je lepší pustit to ven a nést následky, které pominou, než se tím tápit a neustále hledat řešení.

Vaše propletené prsty mi připomínaly ten smutný fakt, že nám tě bohužel někdo vzal. Snad stotisíckrát jsem za tebou chtěla jít a vzít všechno zpátky. Jenže nejde to. Chtěla jsem ti vysvětlit, že mě vlastně nikdy nenapadlo, že bych to mhla být já, jen se mi v jednu chvíli změnil pohled na věc, na člověka, před kterým jsem chodila nenalíčená v pyžamu s rozcuchanými vlasy a mohla ti říct cokoliv, jako své nejlepší kamarádce. Proboha co je na tom tak špatného mít někoho rád? Do tváře se mi vlil vztek.

Raději se otáčím, abych tě neviděla, abych se nemusela dívat na to, jak jsi nic nepochopil. Vážně jsem si nikdy nemyslela, že láska člověk tolik změní, že vlastně z něj udělá někoho jiného, někoho, koho vůbec neznám. Já vím, stejně mi to popřeš, ale je to tak. Ty sám to nevidíš, to vidí ti ostatní. Ti, kterým na druhých záleží. Mrzí mě, že kvůli lásce jsem ztratila přítele a sama jí začala proklínat. Přátelství, které jsem opečovávala a pečetila úplně hloupými a nesmyslnými dárky. Nekupovala jsem si tě! Jen jsem ti chtěla dokázat, že si tě vážm. Co na plat. Od tebe jsem tenkrát dostala kytku, která se nesmazatelně vryla do mýho života a kterou mám na památku vyfocenou na obrázku. Chtěla jsem si jí uchovat v paměti, proto, že neskutečně rychle odkvetla, tak rychle, lístek po lístku z ní ubývalo, jako dní, které jsme prožvanili, prosmáli a propili.

Jako bych měla oči na zádech a vidím tě, vlastně vás přicházet. Děláš jako by nic, šťastnej, usmíváš se, a možná to neděláš, i já se usmívám, vždyť jsem přece hrdinka, nedám na sobě nic znát, přestože mě to štve, to, že už to nejsi ty. Nevím, netuším, jestli to cítíš tu nervozitu, ale proto odcházím s trapnou výmluvou. Už jsem to nemohla vydržet, ten vztek, lítost a pocit prázdna. Sedím na dámách a přemýšlím, kam se poděl ten můj kamarád. Ten, kterého jsem kdysi znala, věčnej bohém co zastával jednu z mých teorií,to trdlo, co neumí držet jazyk za zuby, ten, do kterého jsem se zbláznila, díky tomu jakej právě byl, díky jeho humoru a díky tomu, že byl ten střed, zbožňovala jsem jeho způsob života, ta nedotknutelnost, ten zájem o všechny co měl kolem sebe, úžasné byly jeho trable a nadhled, byl to strašně skvělej člověk, teď je z něj polovina. Nemá čas, ani pět minut a každé moje zavolání je vždy nevhod, nebo podle hlasu dost otravný...

Je mi smutno. Co všechno jsem vydržela, slyšela, viděla, co všechno jsem řešila...A je mi snad nejvíc do pláče z toho, že si nemáme co říct. Ty to nevidíš?

Asi se tam opět vrátím, k tomu našemu stolu, ale asi mě stejně nikdo nehledá. Vím, že to není úplně mega přátelství, ale vzpomeň si, jak pěkně to všechno začalo a teď? Jak málo stačí...

Na tom parkovišti jsem bylá opilá a asi jsem se domnívala, že to co se ve mě odehrává je zamilovanost. Blobost!!!

U našeho stolu už nikdo neseděl. A já se rozhlížela, opět tak nějak odkopnutá, nehledaná, nepotřebná. Nevím, jestli jsi si toho všimnul, ale už jsem byla zpátky, nikdo si toho nevšimnul. Škoda.
Prý toho času teď bude víc. Věříš, že jsem si myslela, že to myslíš vážně a že i přesto, že máš přítelkyni budeš mít čas na kamarády? Jejda, ty jsi za mnou přišel, asi prohodit pár slov, že? Sám od sebe, nebo jen aby se neřeklo? Nevím, nevyznám se v tobě? Ještěže to netrvalo tak dlouho, dýl bych už nevydržela být tak nepříjemná a jízlivá jen proto, abych ti to dala pěkně sežrat.

Víš, mám sto chutí ti říct, ať si zůstaneš v tom svým novým světě, ať jsi šťastnej a to všechno kolem, ale až bude nejhůř, až tobě bude nejhůř, až ti bude do pláče, že odchází, za mnou teda nechoď.
Ale já to stejně neudělám, na to jsem až příliš zbabělá. Pryč, chci pryč, pryč odsud. Nemůžu už dál poslouchat to tlachání o ničem a věty typu: Co jinak? Mám na všechny vztek, i na ty co za to nemůžou...

Kolikrát jsem tě viděla, přes to naše obrovské okno co máme v práci, tolikrát. A prý špionka! Kdepák... Jako by si těch sto metrů přes náměstí projel tou největší rychlostí, kterou tvoje auto zvládne. Naschvál? Ne, asi jen proto, že nemáš čas a spěcháš. Vždycky spěcháš. Kolikrát jsi tady byl a pokaždé zapomeneš, a dodnes si nepamatuješ jak jsem v práci, kdy a do kolika. Smutný. V ten den jste tu také byli, přesně vím co promítali v letňáku. Byla jsem o kus dál. Nepřišel jsi. Naschvál? Protože byla slečna s tebou a tobě to přišlo hloupý? Nebo tak proč? Nevyznám se v tobě? Ale to je jedno, nechci ti připomínat tyhle ,,shody okolností". Prostě mě jen mrzí, že tenkrát to šlo a teď najednou ne. Ze dne na den.

Nejsem takový zlo a nikomu nehodlám úmyslně něco kazit a jak jsem kdysi řekla, udělám pro tebe cokoliv, i za cenu toho, že mě to bude mrzet, jen si prosím pamatuj jednu věc a nezapoměň, že jednou bych se tam chtěla vrátit... Jednou, až bude třeba všechno úplně jinak...
Třeba až oba zestárneme a budeme mít pocit, že jsme svůj život neprožili dostatečně naplno, že jsme oba ztratili černá křídla, že jsme našli to, co jsme nehledali a až si uvědomíme, že se nám stýská po našem štěbetání a že je vlastně už pozdě na to něco měnit, že nám ta růžová pouta navždy zůstanou, když se nepokusíme být nadále středem vesmíru...

...Tento článek bych chtěla věnovat lidem, kteří mě zkrátka znají, přestože nic neříkají, vědí víc než můžu jen hádat. Lidem, kteří by mě mohli nenávidět a těm, kteří se mě nemusejí bát...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sleepwalker Sleepwalker | 21. ledna 2010 v 4:32 | Reagovat

Mm.. Náročné jsou cesty ducha.
Však v bludném kruhu nespočinou.
:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama