close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2009

Buď ráda, že vedle mě můžeš stát

29. října 2009 v 13:30 | Anytta |  Moji přátelé

...dívám se na tebe, jinak než bys myslel, z dálky abys nic nepoznal, ale stejně by sis ničeho nevšiml, ničeho si nevšímáš, tvůj pohled byl zabořený do jijích očí. Nic ti nevyčítám, naopak, až na drobounké detaily vám to celkem sluší, ale tohle je mi fakt ukradený, jde mi o něco jiného, třeba na to přjdeš, jednou...Jsi tak zasněnej a je fajn vidět tě takhle v pohodě, ale dávej pozor, protože v tu chvíli by si nepoznal ani že ti někdo krade peněženku ze zadní kapsy tvých kalhot nebo, že ti někdo právě dal jednu do nosu....a já se pořád dívám, tím směrem a přemýšlm ,jak vrátit čas. Protože, kdybych to dokázala a některé věci neudělala, mohlo být dneska všechno třeba úplně jinak. Nemusela bych se já cítit tak trapně a ty bys mě mohl brát zase normálně, jako tenkrát...No, možná jsem to udělat neměla, ale nejspíš jsem musela. On je lepší pustit to ven a nést následky, které pominou, než se tím tápit a neustále hledat řešení.

Vaše propletené prsty mi připomínaly ten smutný fakt, že nám tě bohužel někdo vzal. Snad stotisíckrát jsem za tebou chtěla jít a vzít všechno zpátky. Jenže nejde to. Chtěla jsem ti vysvětlit, že mě vlastně nikdy nenapadlo, že bych to mhla být já, jen se mi v jednu chvíli změnil pohled na věc, na člověka, před kterým jsem chodila nenalíčená v pyžamu s rozcuchanými vlasy a mohla ti říct cokoliv, jako své nejlepší kamarádce. Proboha co je na tom tak špatného mít někoho rád? Do tváře se mi vlil vztek.

Raději se otáčím, abych tě neviděla, abych se nemusela dívat na to, jak jsi nic nepochopil. Vážně jsem si nikdy nemyslela, že láska člověk tolik změní, že vlastně z něj udělá někoho jiného, někoho, koho vůbec neznám. Já vím, stejně mi to popřeš, ale je to tak. Ty sám to nevidíš, to vidí ti ostatní. Ti, kterým na druhých záleží. Mrzí mě, že kvůli lásce jsem ztratila přítele a sama jí začala proklínat. Přátelství, které jsem opečovávala a pečetila úplně hloupými a nesmyslnými dárky. Nekupovala jsem si tě! Jen jsem ti chtěla dokázat, že si tě vážm. Co na plat. Od tebe jsem tenkrát dostala kytku, která se nesmazatelně vryla do mýho života a kterou mám na památku vyfocenou na obrázku. Chtěla jsem si jí uchovat v paměti, proto, že neskutečně rychle odkvetla, tak rychle, lístek po lístku z ní ubývalo, jako dní, které jsme prožvanili, prosmáli a propili.

Jako bych měla oči na zádech a vidím tě, vlastně vás přicházet. Děláš jako by nic, šťastnej, usmíváš se, a možná to neděláš, i já se usmívám, vždyť jsem přece hrdinka, nedám na sobě nic znát, přestože mě to štve, to, že už to nejsi ty. Nevím, netuším, jestli to cítíš tu nervozitu, ale proto odcházím s trapnou výmluvou. Už jsem to nemohla vydržet, ten vztek, lítost a pocit prázdna. Sedím na dámách a přemýšlím, kam se poděl ten můj kamarád. Ten, kterého jsem kdysi znala, věčnej bohém co zastával jednu z mých teorií,to trdlo, co neumí držet jazyk za zuby, ten, do kterého jsem se zbláznila, díky tomu jakej právě byl, díky jeho humoru a díky tomu, že byl ten střed, zbožňovala jsem jeho způsob života, ta nedotknutelnost, ten zájem o všechny co měl kolem sebe, úžasné byly jeho trable a nadhled, byl to strašně skvělej člověk, teď je z něj polovina. Nemá čas, ani pět minut a každé moje zavolání je vždy nevhod, nebo podle hlasu dost otravný...

Je mi smutno. Co všechno jsem vydržela, slyšela, viděla, co všechno jsem řešila...A je mi snad nejvíc do pláče z toho, že si nemáme co říct. Ty to nevidíš?

Asi se tam opět vrátím, k tomu našemu stolu, ale asi mě stejně nikdo nehledá. Vím, že to není úplně mega přátelství, ale vzpomeň si, jak pěkně to všechno začalo a teď? Jak málo stačí...

Na tom parkovišti jsem bylá opilá a asi jsem se domnívala, že to co se ve mě odehrává je zamilovanost. Blobost!!!

U našeho stolu už nikdo neseděl. A já se rozhlížela, opět tak nějak odkopnutá, nehledaná, nepotřebná. Nevím, jestli jsi si toho všimnul, ale už jsem byla zpátky, nikdo si toho nevšimnul. Škoda.
Prý toho času teď bude víc. Věříš, že jsem si myslela, že to myslíš vážně a že i přesto, že máš přítelkyni budeš mít čas na kamarády? Jejda, ty jsi za mnou přišel, asi prohodit pár slov, že? Sám od sebe, nebo jen aby se neřeklo? Nevím, nevyznám se v tobě? Ještěže to netrvalo tak dlouho, dýl bych už nevydržela být tak nepříjemná a jízlivá jen proto, abych ti to dala pěkně sežrat.

Víš, mám sto chutí ti říct, ať si zůstaneš v tom svým novým světě, ať jsi šťastnej a to všechno kolem, ale až bude nejhůř, až tobě bude nejhůř, až ti bude do pláče, že odchází, za mnou teda nechoď.
Ale já to stejně neudělám, na to jsem až příliš zbabělá. Pryč, chci pryč, pryč odsud. Nemůžu už dál poslouchat to tlachání o ničem a věty typu: Co jinak? Mám na všechny vztek, i na ty co za to nemůžou...

Kolikrát jsem tě viděla, přes to naše obrovské okno co máme v práci, tolikrát. A prý špionka! Kdepák... Jako by si těch sto metrů přes náměstí projel tou největší rychlostí, kterou tvoje auto zvládne. Naschvál? Ne, asi jen proto, že nemáš čas a spěcháš. Vždycky spěcháš. Kolikrát jsi tady byl a pokaždé zapomeneš, a dodnes si nepamatuješ jak jsem v práci, kdy a do kolika. Smutný. V ten den jste tu také byli, přesně vím co promítali v letňáku. Byla jsem o kus dál. Nepřišel jsi. Naschvál? Protože byla slečna s tebou a tobě to přišlo hloupý? Nebo tak proč? Nevyznám se v tobě? Ale to je jedno, nechci ti připomínat tyhle ,,shody okolností". Prostě mě jen mrzí, že tenkrát to šlo a teď najednou ne. Ze dne na den.

Nejsem takový zlo a nikomu nehodlám úmyslně něco kazit a jak jsem kdysi řekla, udělám pro tebe cokoliv, i za cenu toho, že mě to bude mrzet, jen si prosím pamatuj jednu věc a nezapoměň, že jednou bych se tam chtěla vrátit... Jednou, až bude třeba všechno úplně jinak...
Třeba až oba zestárneme a budeme mít pocit, že jsme svůj život neprožili dostatečně naplno, že jsme oba ztratili černá křídla, že jsme našli to, co jsme nehledali a až si uvědomíme, že se nám stýská po našem štěbetání a že je vlastně už pozdě na to něco měnit, že nám ta růžová pouta navždy zůstanou, když se nepokusíme být nadále středem vesmíru...

...Tento článek bych chtěla věnovat lidem, kteří mě zkrátka znají, přestože nic neříkají, vědí víc než můžu jen hádat. Lidem, kteří by mě mohli nenávidět a těm, kteří se mě nemusejí bát...

Nikdo...

3. října 2009 v 18:56 | Anytta |  Moje články

Je to už dlouho, co jsem nad tímhle tématem přemýšlela a až teď jsem se rozhodla, že mu dám tvář a tím také ukážu tu svou, druhou tvář. Je to snadné. Jsem prostě taková, ráda pomáhám, poslouchám druhé, radím jak bych se zachovala já, snažím se dělat vše pro to, aby ti druzí byli šťastní a tak nějak zapomínám na sebe. Ano, tento článek možná trochu vychází z teorie Středu vesmíru a také se ho dotýká ta podstatná podstata, o které bych chtěla psát. A to fakt, že málokoho zajímají naopak moje problémy, trápení a starosti. Možná je to tím, že jsem až příliš optimistická a vše řeším úsměvy, ale vážení, není tomu tak. Než se tu rozpovídám, chtěla bych z tohoto tvrzení vyjmout pár jedinců, oni už budou vědět. Takže....

Každé ráno se probouzím s pocitem, že musím pořád někoho zvedat ze dna. A také čekám, až někdo zavolá mě, jestli se nechci vypovídat. Ano, možná se někdo takový najde, ale poslechne si maximálně jednu dvě věty a opět začne mluvit o sobě. Smutné, že? Nikdo do mě nevidí, nikdo. Občas mám pocit, že mě nikdo nezná. Dříve to bylo jiné, o něco lepší. Dneska už na mě nikdo nemá čas.

Občas sedávám na schodech, kouřím svou poslední cigaretu a dívám se z okna chodby ven na zahradu. Stojí tam starý stůl a pár žídlí poházených kolem. Není to tak dlouho co jsme se tam jako děti hrály. Byl tam i bazén a v něm se odráželo letní slunce...Byl slyšet dětský křik, smích a někdy i pláč, když někdo z nich upadl a rozbil si koleno o dlážděnou cestičku, která vede k brance. Všechno bylo kdysi jiné. Teď z toho špinavého okna vidím jen prázdný dvůr a nikde nikoho...

Už nejsme děti, to je tím. Jsme dospělí a máme jiné starosti, ale pořád člověk potřebuje přátelé, někoho, komu se může vypovídat. Já tohle ztácím. Procházím ulicemi a sleduju děti oblečené do kostýmů Spidermanů, Supermanů a Batmanů a ony po sobě střílejí neviditelnými paprsky a bohužel používají slova dospělých. Je to smutné. Nikdo z nich, když upadnou na studený asfalf nezasténá bolestí a neshánějí se po mámě, jen klejí a nadávají. My jsme takový nebyli, že ne?

A tito Spidemani, Supermani a Batmani budou také jednou potřebovat toho svého rádoby protivníka, svého kamaráda, kterého kdysi zabíjeli smrtící pavučinou nebo laserovým zářením. A co když ti hrdinové odejdou zachraňovat do jiné země a už nebudou mít své protivníky? Zůstanou sami a svět zapomene, že je tenkrát měl.

Dnes jsem už o několik zkušeností starší a můžu jen kroutit hlavou a psát nesmyslné úvahy a myslet si, že změním svět. Nejsem hrdina, proto svět nezachráním, ale spíš musím ten svět vidět takový jaký je a ne takový jaký bych chtěla, aby byl. Proto snad sedím ve vytahaném pyžamu doma u počítače a píšu tohle? Ne. Jen se snažím brát věci takové, jaké jsou. I se Spidermany a jinými hrdiny.

Když tu takhle sedím a dívám se kolem, nevidím nic, jen místnost, tmavou a prázdnou, na posteli za mnou sedí plyšový oslík a na stole poloprázdný sáček s brambůrkama a několik starých vydání vědecko-dobrodružného časopisu, který tu stejně nikdo nečte. Hučí jen tenhle stoj. Na obrazy sedá prach a ani kytky se nepohnou. Samota je strašidelná. Teď mě napadá, ani nevím, kde mám telefon, stejně mi nikdo nevolá. A všechny kytičky červené. Víš, mohla bych to být já, kdo zvedne telefon a zavolá přátelům, ale proč? Protože je krásné, když pípne a ty si přečteš zprávu, kde ti někdo přeje krásný den. Je to milé a já to dokážu ocenit, vím tím pádem, že si ten člověk na mě vzpomněl, že zkrátka ví, že žiju.

Chápu, že toho času je strašně málo, ale někdy potěšit člověka nezabere ani minutu. A tak tu dál sedím a čekám, sama. Nojo, prostě beru svět takový, jaký je. ...