Při sledování nostalgického filmu Hříšný tanec, kdy jsem s obličejem přilepeným k obrazovce truchlila za Patrika, mi v hlavě blikla myšlenka. Příběh lásky podkreslený vášní k hudbě byl jen minimálním podnětem, ale ty mezilidské vztahy, které scénaristé tohoto filmového trháku bravurně vypíchli, mi dodaly impuls k tomu, abych napsala něco jako První českou telenovelu s názvem něco jako ,,José nepřijel", jak před několika lety vymysleli pánové Suchánek a Genzer, ale na řadu přišlo několik otázek typu, kdo by to četl a podobně... Ale ono to není tak úplně od věci, mohl by tento pokus o recesi být legrační a pro někoho i zajímavý. Kdepak, telenovelu nenapíšu, nedokážu napsat telenovelu ani jiný podobný literární útvar. Píšu články, články o čemkoliv, o lásce, o kamarádech, mém životě, o mých názorech, teoriích, o naprosto fiktivních snech, které se v mé hlavě rodí. Může to být podobné Vzpomínkám na budoucnost, ale podstata je v tom, že napíšu to, co chci...a vzpomněla jsem si na... no :-)
,,Achjo, zase do práce". S pokřiveným obličejem se dívám do zrcadla a musím si přiznat tuto smutnou skutečnost. ,,Pracovat se musí, nic nenadělám". Venku lednový mráz, stromy bílé, řeka ledově skleněná. Musím najít odvahu a jít. Když kráčím studeným ránem přemýšlím o svých snech. Je to nespravedlivé, žít s tím, že jsem neuspěla, že jsem si nedokázala jít za svým. Kamarádi ze školy mi vřele oznamují, že mají slušné pracovní místo, že studují na vysoké, že... Přesně to, co jsem vždy chtěla já a dřela jsem a přesto selhala... Cesta dlouhá se nekrátí, neutká, je zima, vítr fouká a moje tvář je červená, jako pokaždé, když ho vidím...
,,Ahoj, jak se máš"? Jednoduchá věta, která když zazní, ve mě rozpoutá hotové peklo. Můj soused mě každé ráno mile pozdraví. Nejsem schopná odpovědět. ,,Aaa ahoj", vykoktám a se sklopenou hlavou mizím ve dveřích. Proč? Co se to se mnou děje? Od malička spolu vyrůstáme. A proč teď, když už jsem dospělá, ho vnímám jinak?
Další pracovní den je za mnou. Usínám, topím se do svých nočních realit a sním si svůj malý velký sen.... ,,Vždy jsem ti to chtěl říct, že tě mám rád" ,,Proč jsi to neudělal, proč"? ,,Prosím tě, nechoď, neopouštěj mě". Dívám se mu do tváře a vidím v očích slzy, úpřmné a smutné. S hořkostí v hlase říkám s bohem a ztácím se v mlze... Vyděšeně se probudím a je mi úzko, a na druhou stranu dobře, že jsem se s tím dokázala vypořádat. Omyl. Bojím se, že to snad nikdy nezvládnu.
Přemýšlím, co je jinak? Co se stalo, s námi. Jako děti jsme si hrály na dvoře, spolu chodily do stejné školy, trávili spolu všechen volný čas, pomáhaly si, prožívaly spolu naše první lásky, často jsme se v mé ložnici dívaly na filmy, spolu usnuly na jedné posteli, byli jsme jako bratr a sestra, nejlepší přátelé a mě nikdy nenapadlo, že by jsme snad mohli být spolu. Časy se mění...
Před několika měsíci jsme spolu byli na dovolené, já on a bohužel jeho přítelkyně. Byla to ta nejhorší dovolená, jakou jsem kdy zažila. Měl jí moc rád, bylo to vidět. Zářila z nich láska a oba byli velmi spokojení. Jen já každou noc chodila k rybníku a při měsíci psala básničky. Přemýšlela a musela si přiznat, jak mě štve, že má holku a že je tak šťastný. Musela jsem si položit otázku, proč mě to tolik ubližuje? Vždyť jsem mu tolikrát pomáhala, aby nějakou slečnu okouzlil. Vždyť? ... Zamilovala jsem se do něho...
Nemohla jsem mu to říct, nemohla, prostě nemohla... Jen bych se zostudila, nechci, aby mě nenáviděl, nechci ho ztratit. Snažila jsem se nemyslet na něj, nestýkat se s ním, vyhýbat se mu. Dařilo se. Soustředila jsem se jen na práci a na to, abych si šla za svým...
V práci jsem zkončila a přihlásila se na vysokou školu, studovala jsem. Zavírala jsem se ve svém pokoji, soustředila se jen na jedno. Neustále mě ale pronásledoval ve snech, v představách, v básních, které jsem psala, nechtěla jsem si tu pravdu přiznat, ale musela, zamilovala jsem se.
Díky škole jsem dostala příležitost odjet do zahraničí a ani na vteřinu jsem nezaváhala. Rozhodla jsem se hned.
,,Mrzí mě, že odcházíš, jak dlouho tam budeš"? ,,Dlouho a možná se už nikdy nevrátím" ,,Nikdy"? ,,To bys mi neudělala"? ,,Udělala, nezlob se, ale já už vážně nemůžu" ,,Co se děje"? ,,Všiml jsem si, že s tebou není něco v pořádku, už na dovče jsi byla jako vyměněná, něco tě snad trápí, jak ti můžu pomoct, proč mi poslední dobou nic neříkáš"? ,,Nemůžu" ,,Vyhýbáš se mi" ,,Nevyhýbám" ,,Ale jo, pořád tě vidím uplakanou, smutnou a unavenou, co se s tebou děje, řekni mi, kdo ti ubližuje"? ,,Musím odejít, nemůžu tu už být, nezvládám to, prostě nemůžu, neptej se mě" ,,Děsíš mě, donedávna jsem o tobě věděl všechno, ale teď se mi ztácíš před očima, už v nich nevidím tu jiskru, vždy jsi mě dokázala rozesmát, vždy jsi stála při mě, nechoď, neopouštěj mě, mám tě rád". ,,Já tě mám také moc ráda a možná víc, než bych měla, musím jít" Nasedla jsem do auta, zavřela za sebou minulost a byla pryč.
Nic jsem nedokázala, nic jsem si tím nedokázala. Nevěděla jsem co dělá. Pořád jsem na něho myslela, pořád. A pořád a pořád... Ve svém pokoji, kdesi v zapadlém anglickém městečku, si ráno vařím svou oblíbenou kávu a snídam croassant s medem, když v tom mi někdo klepe na dveře.
Jdu otevřít, možná je to moje spolužačka, se kterou chodím na hodiny Dějin anglické literatury. Blížím se ke dveřm se zvláštním pocitem. Když jsem viděla, kdo tam stojí málem se mi zastavil dech. V dlaních jsem zakrývala pláč a nemohla uvěřit vlastním očím. ,,Stýskalo se mi, hledal jsem tě, všude".
,,Jjj jak jsi mě našel"? Obejmul mě a na nic mi už neodpovídal. Oba jsme plakali, mlčeli v obětí.
,, Odjela si a když jsem tě viděl v tom autě, došlo mi, že je to špatně. Najednou jsem nevěděl co mám dělat, byl jsem jak ztracený, myslel jsem jen na jednu věc, kde jsi. Stýskalo se mi, vzpomněl jsem si na všechno, co jsme spolu prožili, jak jsme se smáli, jak jsme řádili, chybělo mi to. Se svojí přítelkyní jsem se rozešel, protože jsem si uvědomil, že jí nemiluju, jí ne". Jen jsem tam stála a připadala si jako Alenka v říši divů...
,,Miluju tě, už od svých deseti let, jen jsem ti to nemohl říct". ,,V životě jsem udělal tolik chyb, o tolik jsem přišel, ale věděl jsem jedno, nikdy jsem o tebe nechtěl přijt". Splněný sen, tak se to zdálo. A byl. Oba jsme chtěli totéž a když to tam je, není co řešit, přišli bychom na to i za sto let. Já dostudovala a byla s člověkem, který pro mě znamenal celý svět. Možná jsem poprvé ve svém životě uspěla. Možná...
Lednový ráno je pořád stejný a já už pomalu došla do práce, zavřela jsem za sebou dveře a připravila se na šichtu. Další krásný sen, vážení :-) ....
