close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vzpomínky na budoucnost

11. srpna 2009 v 17:12 | Anytta |  Moje články

Jsem ponořená do hektolitrů horké vody, na které plují obláčky bílé pěny co se ztrácí s každým zčeřením vodní hladiny a ta stoupá a klesá pokaždé, když se jen maličko pohnu. Vlasy mám zmočené do silných pramínků a z čela po kapičkách stékají krůpěje potu. Přemýšlím. Páry stoupající vzhůru se pomalu rozplývají v nevelké místnosti a jsou pryč, jako myšlenky, kterých přibývá a ubývá. Budoucnost? Jaká bude?

Možná se ze mě stane učitelka, možná si splním svůj sen, možná tam odjedu a nikdy se nevrátím, možná, ale vím, že vždy mě srdce potáhne domů. Achjo, tiché zasténání prořízne ponurou náladu, která se mezi tím rozjímáním roztáhla všude kolem. Má to snad vůbec cenu, přemýšlet nad tím? Možná jednou ze mě bude spisovatelka a napíšu svou vlastní knihu, možná budu zpívat, nebo do smrti pracovat jako servírka. Možná! Možná nad mým románem budou děvčata plakat a kluci si uvědomí, co dělají špatně, možná a možná ne... :-)

Voda chladne a baterie mobilního telefonu hlásí, že má hlad, protože celé hodiny ten malý přístroj tvořil zvukovou kulisu, aby mě přivedl na jiné myšlenky, než že musím do práce a že mám na starosti to a to... Zahalenou ve froté ručníku s podivným nápisem, mě osvítila myšlenka a já dostala nezvladatelnou chuť se o ní podělit, byť by byla sebemenší hloupostí, která nestojí za zmínku. Napíšu povídku. Jenže? Děj by byl až příliš podobný skutečnosti a nechtěla jsem tím riskovat, protože vím, že někteří by se na tento literární počin nedívali čistě z profesionálního hlediska, nýbrž z osobního a přesně to jsem nechtěla. Zní to zvláštně, já vím, ale zkrátka jsou věci, o kterých není dovoleno psát a lhát a vymýšlet si, není originální :-)

Často vzpomínám na budoucnost a věřím, že jednou se vše stane! Opravdu vše!
Vím, že jednou odjedu, náhle a se slzami v očích, že jen několik lidí bude vědět, kde jsem a jen jeden se to nikdy nedozví. Odjedu, protože už nebudu zvládat to vypětí, nebudu mít sílu se s tím smířit. Naposled do očí povím pravdu a zmizím. Budu prosit, ať mě nehledá, že se jednou vrátím, jednou se kvůli němu vrátím. Pojedu daleko, tak daleko, abych se nemohla hned dostat zpátky. Budu chtít zapomenout a přesto budu doufat, že on nezapomene. Ale jednou se stejně vrátím.

Budu tam sama, na všechno sama. Projdu si bídou a chutí dna, a vzpomínka na domov a na něho mě donutí vstát a jít dál. Chopit se příležitosti a splnit si sen. Nebude to jednoduché, ale vím, že pokud člověk moc touží po svých snech, těch cílů dosáhne. Třeba budu někde umívat nádobí a s několika drobnými v dlaních si koupím něco k jídlu a budu přežívat než se naučím porozumět a dorozumět. Třeba si po nějakém čase najdu práci v baru a budu mít štěstí, že po pracovní době si můžu zazpívat jukeboxem a najdu přátele, kteří mi pomohou, abych si splnila svůj další sen. A třeba se to stane a mojí tvář budou všichni znát... A já budu šťastná a bohatá :-) Pořídím si krásný domek na pláži, ale budu v něm sama. On nebude vědět, kde jsem a já najednou zjistím jakou chybu jsem udělala. Ale pravdu jsem řekla a nic se nezměnilo, tím se budu neustále obhajovat. Budu plakat do polštářů a nakonec uteču. O několik let starší se vrátím. Kvůli němu.

Vím, kde ho budu hledat a budu vědět, že tam je a sám. Stojím před dveřmi a bojím se vstoupit, celá se třesu v obavách co se bude dít. Vstoupit? NEvstoupit? Pravou nohou vkročím. Za těmi těžkými dřevěnými dveřmi je cítít zvláštní atmosféra, která mi chyběla tolik roků. Světlo, co mě zaštípalo v očích mi spustilo slzy a ty padaly a já tam stála jako opařená a nevědomky hledala člověka, který mě celou dobu držel při životě, člověka který pro mě tolik znamenal a polilo mě neuvěřitelné horko, když jsem ho koutkem oka zahlédla. Vzpomínám, jak jsem v tu chvíli chtěla udělat několik věcí najednou, utíkat k němu a obejmout ho nebo se otočit a zmizet v průvanu, terý se tvořil pokaždé, když někdo příchozí otevřel vchod. Netušil, že tam stojím. Vypadám jinak, vlasy hnědé, dlouhé až po pás, zkroucené do velkých vln a ty zdobí malinkatá perličková čelenka. Na první pohled jsem to nebyla já, ale já změněná tou dálkou s tváří opálenou sluncem, které k nám nikdy nedolétne. Nemůžu tu stát věčně. Jdu. Každý se na mě dívá, jako bych právě spadla z nebe. Čekám kdy se otočí. Neudělal to.

Do plic jsem nasála vzduch a rozechvělým hlasem mu povídám, že jsem se vrátila. V jeho očích bylo vidět, jak se mu zastavil dech a na rtech se tvořila otázka: Kdo jsi?
Měla jsem pocit, že se v tu ránu zhroutím, ale napadla mě jen jediná věc, která byla nejspíš ta správná. Když bylo ještě všechno úplně jinak, tenkrát, když jsme ty a já byli jen ti dva blázni, kolem kterých se všechno točilo, tak tenkrát jsem udělala největší chybu ve svém životě a řekla jsem pravdu, a vím že ta chyba mě stála hodně sil a vzala mi moře let, ale díky ní vím, že nelituju, jednou jsem ti řekla, že se vrátím, jednou a jen kvůli tobě...Zůstali jsme stát a nikdo z nás nedýchal. Když jsem se zahleděla do těch očí, ve kterých se rodily slzy, viděla jsem v nich, že vše je zpátky, ale už jinak, že to chtělo hodně času, aby jsme si uvědomili, že on a já jsme vlastně MY, že on celou dobu hledal něco, co měl u sebe a poznal to, až v okamžiku, kdy o to přišel.

Když jsem otevřela oči, stála jsem v koupelně nahá, jen omotaná froté ručníkem a třásla se zimou. Pohlédla jsem do zrcala, které už nebylo ani zamlžené od par a šibalsky se usmála. To bude dobré... Vzpomínat na budoucnost? :-) Žij přítomností a každým novým dnem naplno, nemysli na to co bude nebo co by mohlo být, důležité je, že jsi se probudil do dalšího nového dne.
...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama