close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Srpen 2009

Je tolik růží a není je komu dát...

23. srpna 2009 v 18:20 | Anytta |  Moje články



Až se jednou probudím a uvidím kolem sebe jen bílé světlo, až ucítím, že se srdce zastavilo a krev v žilách neproudí, až má tvář bude bílá jako sníh, až zapomenu, že jsem žila, tak pochopím, o co všechno jsem přišla. Že už nikdy nespatřím krásu letních rán, neucítím teplo slunce na tvářích, neuslyším zpěv ptáků, moje dlaň nikdy nepozná hřejivý dotek přátelství a láska se navěky postrácí. A až mě budou soudit, odpikám si trest za to, že jsem milovala, za život, který jsem neprožila jen jsem si ho přála. Ucítím vinu z lítosti nad tím, jak jsem ublížila...

Ale pošlou mě do nebe, protože jsem ve svém promarněném životě více pomohla jiným. Jen díky tomu jsem se dostala nahoru. A odtud jsem sledovala své děti, jak žijí a jak rostou jejich děti. Vzpomínala jsem na svůj život...

Pamatuji si, jako by to bylo dneska, kdy jsem poprvé ucítila po těle přeběhnout neuvěřitelný mráz. Pamatuju, jak jsme nemohla uvěřit. Jak jsem se poprvé zamilovala...Tolik chyb jsem díky tomuto studenému pocitu udělala, tolik bolesti jsem prožila a tolik jsem věnovala, tak moc díků a lásky, tak mnoho sil a vlastního trápení. Ale nelituju, díky tomu všemu jsem i získala...
Skončila škola, přišla práce. A také posílení mrazení, závislosti, jak chcete. To změnilo všechno.

Tvoří se mi slzy v očích a padají na bílé, dlouhé šaty, lemované krajkou. Vypadaly jako nové. Urovnávám límeček zestárlou rukou, na které zůstal jen stříbrně ocelový prstýnek, na němž bylo cosi nečitelně vyryto. Nejspíš ten nápis pro mne hodně znamenal, nejspíš. Dívám se na svou dlaň a v čárách čtu poselství, ta nejdelší je přerušená. Nedivím se. Žila jsem dlouho? Podle vrásek ano, ale nápis na prstýnku nikdy nezestárnul...Vzpomínám na své přátelé...Na to, co jsem s nimi prožila, jak se mi do srdce zaryli, jak jsem tvrdila, že bez nich umřu, a stejně jsem tu a dívám se na ně. Vzpomínám na výlety, na to všechno co nás spojovalo, na stejný humor, to toho smíchu bylo, na růžové boty nebo náhlé útěky před realitou, na přátelství, které už nikdy nepoznám.

Pomalu usínám na obláčcích a přemýšlím...co dělají mé děti? Holčička a chlapeček. Vlastně už žena a muž. Už dospělý, ale napořád mé malé dětičky. Budou se na svou matku zlobit, že kdysi podvedla? Že milovala, přestože nesměla? Že udělala tolik chyb a jejich otce doopravdy nemilovala, že se rozhodla nesprávně a nebojovala za lásku, nesnažila se a utekla....?

Vzala jsem si snad příklad ze své maminky? Ona je tím nejcennějším co jsem v životě měla. Je to velmi chytrá a nesmírně milá žena, moje maminka, taková zůstane v mé paměti, taková jakou jsi jí pamatuju...a budu pamatovat.

Já jsem nebyla jako ona. A teď, když už je pozdě, tak mě to mrzí...

V nebeském spánku se mi promítají sny... Moje holčička si hraje na písku a spokojeně se usmívá na svět, jen se na vteřinu otočím po ní skočí velký pes. Dětský pláč se rozezní do dálky a její maličký obličej je zalitý slzičkami. Proklínám se, že jsem zaváhala a otočila se. Tisknu její malé tělíčko ke svému a mateřským hlasem jí šeptám do ouška, že všechno bude dobré... Neklidně se pohnu, ale stále spím. ,, Mami, musím odjet, nechci tu být. Chci odjet daleko, daleko od tebe, protože jsi pro mě nebyla matkou, nikdy jsem od tebe neslyšel pochvalu, nikdy jsi mi neporadila, nikdy jsi mě neposlouchala...NIKDY" Vidím se, jak pláču do dlaní, vidím, jak přede mnou můj syn odchází s hořkostí v každém slově. Vím, že jsem opět udělala chybu...Že jsem ho nechala jít.


Dech se mi zrychlil a já se probudila se strachem z minulosti... Musím se uchlácholit tím, že už je to pryč, že už je to dávno. A bylo...
Proč mám těch špatných vzpomínek tolik, proč se mi vracejí teď, když už bych měla být v rájí? Proč teď, proč? Vím to, protože jsem tu sama... Procházím se po oblacích a vidím andělé s křídly bílými i zlatými. Bude trvat dlouho než si zvyknu. Andelé jsem měla i dole, tři andělé, kteří mě naučili žít, tenkrát, když jsem byla ještě mladá a všechno měla před sebou. Na jednoho z nich stále vzpomínám. Co asi dělá, jak žije, jak se má? Vidím ho...
Drží na svém klíně malou holčičku s kudrnatými vlásky a ukazuje jí nějaké obrázky. Je šťastný a to jsem si vždy přála... A pak maličká seskočí a utíká s hadrovou panenkou v ruce ven z místnosti a jediné co zaslechnu je ,,mámí"... Jeho hlava padá do dlaní, pláče... Když vstane a projde místností, zastaví se u radia. ,,Ta je pro Tebe nahoru" a pustí píseň, jejíchž melodie dolehne až ke mě, díky. S těmito slovy se zhroutím a upadnu do mraků...


Alespoň někdo na mě nezapomněl. .. ..

Výčitky mnou cloumají a nemohu se zbavit pocitu, že jsem se nestihla rozloučit, že jsem nestihla říct tolik věcí...Že další své anděli už nevidím...
Stojím u Nebeské brány a silou, která mi ještě zbyla se snažím roztříštit velikou ocelově zlatou bránu, ale klika se nechce pohnout. Chci zpátky, prosím, nechci tu být, tohle není ráj, nechala jsem dole všechny, své andílky, já chci je a ne tyhle, chci se vrátit a žít... Chci všem, kterým jsem to nestihla říct, že je miluju, že bez nich nedokážu žít a ni tady nahoře, nechci, aby mi nosili růže na kamennou hrobku, nechci tam nehybně ležet a stárnout rychleji, chci říct svému synovi, ať se vrátí, že ho miluji nadevše, chci říct své dceři, že jí miluji nadevše, chci říct tolik věcí...

Brána se neotevře a já tam budu muset zůstat....

Ne, chci dostávat růže.... jako tenkrát....

Vzpomínky na budoucnost

11. srpna 2009 v 17:12 | Anytta |  Moje články

Jsem ponořená do hektolitrů horké vody, na které plují obláčky bílé pěny co se ztrácí s každým zčeřením vodní hladiny a ta stoupá a klesá pokaždé, když se jen maličko pohnu. Vlasy mám zmočené do silných pramínků a z čela po kapičkách stékají krůpěje potu. Přemýšlím. Páry stoupající vzhůru se pomalu rozplývají v nevelké místnosti a jsou pryč, jako myšlenky, kterých přibývá a ubývá. Budoucnost? Jaká bude?

Možná se ze mě stane učitelka, možná si splním svůj sen, možná tam odjedu a nikdy se nevrátím, možná, ale vím, že vždy mě srdce potáhne domů. Achjo, tiché zasténání prořízne ponurou náladu, která se mezi tím rozjímáním roztáhla všude kolem. Má to snad vůbec cenu, přemýšlet nad tím? Možná jednou ze mě bude spisovatelka a napíšu svou vlastní knihu, možná budu zpívat, nebo do smrti pracovat jako servírka. Možná! Možná nad mým románem budou děvčata plakat a kluci si uvědomí, co dělají špatně, možná a možná ne... :-)

Voda chladne a baterie mobilního telefonu hlásí, že má hlad, protože celé hodiny ten malý přístroj tvořil zvukovou kulisu, aby mě přivedl na jiné myšlenky, než že musím do práce a že mám na starosti to a to... Zahalenou ve froté ručníku s podivným nápisem, mě osvítila myšlenka a já dostala nezvladatelnou chuť se o ní podělit, byť by byla sebemenší hloupostí, která nestojí za zmínku. Napíšu povídku. Jenže? Děj by byl až příliš podobný skutečnosti a nechtěla jsem tím riskovat, protože vím, že někteří by se na tento literární počin nedívali čistě z profesionálního hlediska, nýbrž z osobního a přesně to jsem nechtěla. Zní to zvláštně, já vím, ale zkrátka jsou věci, o kterých není dovoleno psát a lhát a vymýšlet si, není originální :-)

Často vzpomínám na budoucnost a věřím, že jednou se vše stane! Opravdu vše!
Vím, že jednou odjedu, náhle a se slzami v očích, že jen několik lidí bude vědět, kde jsem a jen jeden se to nikdy nedozví. Odjedu, protože už nebudu zvládat to vypětí, nebudu mít sílu se s tím smířit. Naposled do očí povím pravdu a zmizím. Budu prosit, ať mě nehledá, že se jednou vrátím, jednou se kvůli němu vrátím. Pojedu daleko, tak daleko, abych se nemohla hned dostat zpátky. Budu chtít zapomenout a přesto budu doufat, že on nezapomene. Ale jednou se stejně vrátím.

Budu tam sama, na všechno sama. Projdu si bídou a chutí dna, a vzpomínka na domov a na něho mě donutí vstát a jít dál. Chopit se příležitosti a splnit si sen. Nebude to jednoduché, ale vím, že pokud člověk moc touží po svých snech, těch cílů dosáhne. Třeba budu někde umívat nádobí a s několika drobnými v dlaních si koupím něco k jídlu a budu přežívat než se naučím porozumět a dorozumět. Třeba si po nějakém čase najdu práci v baru a budu mít štěstí, že po pracovní době si můžu zazpívat jukeboxem a najdu přátele, kteří mi pomohou, abych si splnila svůj další sen. A třeba se to stane a mojí tvář budou všichni znát... A já budu šťastná a bohatá :-) Pořídím si krásný domek na pláži, ale budu v něm sama. On nebude vědět, kde jsem a já najednou zjistím jakou chybu jsem udělala. Ale pravdu jsem řekla a nic se nezměnilo, tím se budu neustále obhajovat. Budu plakat do polštářů a nakonec uteču. O několik let starší se vrátím. Kvůli němu.

Vím, kde ho budu hledat a budu vědět, že tam je a sám. Stojím před dveřmi a bojím se vstoupit, celá se třesu v obavách co se bude dít. Vstoupit? NEvstoupit? Pravou nohou vkročím. Za těmi těžkými dřevěnými dveřmi je cítít zvláštní atmosféra, která mi chyběla tolik roků. Světlo, co mě zaštípalo v očích mi spustilo slzy a ty padaly a já tam stála jako opařená a nevědomky hledala člověka, který mě celou dobu držel při životě, člověka který pro mě tolik znamenal a polilo mě neuvěřitelné horko, když jsem ho koutkem oka zahlédla. Vzpomínám, jak jsem v tu chvíli chtěla udělat několik věcí najednou, utíkat k němu a obejmout ho nebo se otočit a zmizet v průvanu, terý se tvořil pokaždé, když někdo příchozí otevřel vchod. Netušil, že tam stojím. Vypadám jinak, vlasy hnědé, dlouhé až po pás, zkroucené do velkých vln a ty zdobí malinkatá perličková čelenka. Na první pohled jsem to nebyla já, ale já změněná tou dálkou s tváří opálenou sluncem, které k nám nikdy nedolétne. Nemůžu tu stát věčně. Jdu. Každý se na mě dívá, jako bych právě spadla z nebe. Čekám kdy se otočí. Neudělal to.

Do plic jsem nasála vzduch a rozechvělým hlasem mu povídám, že jsem se vrátila. V jeho očích bylo vidět, jak se mu zastavil dech a na rtech se tvořila otázka: Kdo jsi?
Měla jsem pocit, že se v tu ránu zhroutím, ale napadla mě jen jediná věc, která byla nejspíš ta správná. Když bylo ještě všechno úplně jinak, tenkrát, když jsme ty a já byli jen ti dva blázni, kolem kterých se všechno točilo, tak tenkrát jsem udělala největší chybu ve svém životě a řekla jsem pravdu, a vím že ta chyba mě stála hodně sil a vzala mi moře let, ale díky ní vím, že nelituju, jednou jsem ti řekla, že se vrátím, jednou a jen kvůli tobě...Zůstali jsme stát a nikdo z nás nedýchal. Když jsem se zahleděla do těch očí, ve kterých se rodily slzy, viděla jsem v nich, že vše je zpátky, ale už jinak, že to chtělo hodně času, aby jsme si uvědomili, že on a já jsme vlastně MY, že on celou dobu hledal něco, co měl u sebe a poznal to, až v okamžiku, kdy o to přišel.

Když jsem otevřela oči, stála jsem v koupelně nahá, jen omotaná froté ručníkem a třásla se zimou. Pohlédla jsem do zrcala, které už nebylo ani zamlžené od par a šibalsky se usmála. To bude dobré... Vzpomínat na budoucnost? :-) Žij přítomností a každým novým dnem naplno, nemysli na to co bude nebo co by mohlo být, důležité je, že jsi se probudil do dalšího nového dne.
...

120 minut z mého života...

6. srpna 2009 v 3:26 | Anytta |  Moje články

Co mi to dává, když tam stojím v přeplněné místnosti a z každé strany cítím tu atmosféru pátečních nebo sobotních večerů? Co mi to dává, když slyším první tóny kláves? Co mi to dává, když vnímám ten hlas? Dokážeš odpovědět? Řeknu ti to. Ale nejspíš nepochopíš.

Je to nepopsatelný pocit štěstí, napětí, zloby i lásky. Je to cesta, kterou jsem se dala.
Už od hlavních dveří tě to táhne dovnitř a ty vstoupíš v předtuše dobrodružství, někdy v neznámých místech, ale pokaždé je tam někdo, koho máš rád. Když pohasnou světla v očích je vidět, jak se ti zastavil dech. Po celém těle přeběhne mráz, přestože notoricky známé skladby znáš pozpátku, pokaždé zažíváš tento neuvěřitelný jev. V naprostém úžasu oněmělých tváří z vystoupení, které tvoří jen šest chlápků v letech. Je to neskutečné, že?

Není to jen hudba, je to daleko víc, splněný sen, postoj, filozofie, jejich životní dílo, pro které dýchají, je to něco, co pro mě znamená...
Nedokážu přesně popsat co.

Zvuk bicích, jako by udával rytmus, jak se bavit, tóny vlnící se mezi šesti strunami ti vyprávějí příběh ukrytý do několika řádků slov. Ta nádherná melodie, která v tobě zanechá pocit rozladěnosti a ty pak nevíš čí jsi, a ty oči, co se dívají zhora na nás, jako by četly v myšlenkách, tuhne ti krev v žilách pokaždé, když vysoké tóny božského hlasu dosáhnou vrcholu a když vidíš, jak mu po nohou běhá mráz ze slov, z jeho vlastních slov a když nad tím pak uvažuješ, nedá ti to spát a horlivě se snažíš přijít na to, jak to sakra dělá.

Abys tedy pochopil, co mi to dává, tak asi jen to, že dvě hodiny se neskutečným způsobem potácím v naprosté euforii a chaosu citů a emocí a cítím se šťastná, zavřu oči a vím, že tam prostě patřím.

Je to vždy 120 minut mého života, kdy přesně vím, že tím zkrátka žiju, chci žít a žít budu...