
Až se jednou probudím a uvidím kolem sebe jen bílé světlo, až ucítím, že se srdce zastavilo a krev v žilách neproudí, až má tvář bude bílá jako sníh, až zapomenu, že jsem žila, tak pochopím, o co všechno jsem přišla. Že už nikdy nespatřím krásu letních rán, neucítím teplo slunce na tvářích, neuslyším zpěv ptáků, moje dlaň nikdy nepozná hřejivý dotek přátelství a láska se navěky postrácí. A až mě budou soudit, odpikám si trest za to, že jsem milovala, za život, který jsem neprožila jen jsem si ho přála. Ucítím vinu z lítosti nad tím, jak jsem ublížila...
Ale pošlou mě do nebe, protože jsem ve svém promarněném životě více pomohla jiným. Jen díky tomu jsem se dostala nahoru. A odtud jsem sledovala své děti, jak žijí a jak rostou jejich děti. Vzpomínala jsem na svůj život...
Pamatuji si, jako by to bylo dneska, kdy jsem poprvé ucítila po těle přeběhnout neuvěřitelný mráz. Pamatuju, jak jsme nemohla uvěřit. Jak jsem se poprvé zamilovala...Tolik chyb jsem díky tomuto studenému pocitu udělala, tolik bolesti jsem prožila a tolik jsem věnovala, tak moc díků a lásky, tak mnoho sil a vlastního trápení. Ale nelituju, díky tomu všemu jsem i získala...
Skončila škola, přišla práce. A také posílení mrazení, závislosti, jak chcete. To změnilo všechno.
Tvoří se mi slzy v očích a padají na bílé, dlouhé šaty, lemované krajkou. Vypadaly jako nové. Urovnávám límeček zestárlou rukou, na které zůstal jen stříbrně ocelový prstýnek, na němž bylo cosi nečitelně vyryto. Nejspíš ten nápis pro mne hodně znamenal, nejspíš. Dívám se na svou dlaň a v čárách čtu poselství, ta nejdelší je přerušená. Nedivím se. Žila jsem dlouho? Podle vrásek ano, ale nápis na prstýnku nikdy nezestárnul...Vzpomínám na své přátelé...Na to, co jsem s nimi prožila, jak se mi do srdce zaryli, jak jsem tvrdila, že bez nich umřu, a stejně jsem tu a dívám se na ně. Vzpomínám na výlety, na to všechno co nás spojovalo, na stejný humor, to toho smíchu bylo, na růžové boty nebo náhlé útěky před realitou, na přátelství, které už nikdy nepoznám.
Pomalu usínám na obláčcích a přemýšlím...co dělají mé děti? Holčička a chlapeček. Vlastně už žena a muž. Už dospělý, ale napořád mé malé dětičky. Budou se na svou matku zlobit, že kdysi podvedla? Že milovala, přestože nesměla? Že udělala tolik chyb a jejich otce doopravdy nemilovala, že se rozhodla nesprávně a nebojovala za lásku, nesnažila se a utekla....?
Vzala jsem si snad příklad ze své maminky? Ona je tím nejcennějším co jsem v životě měla. Je to velmi chytrá a nesmírně milá žena, moje maminka, taková zůstane v mé paměti, taková jakou jsi jí pamatuju...a budu pamatovat.
Já jsem nebyla jako ona. A teď, když už je pozdě, tak mě to mrzí...
V nebeském spánku se mi promítají sny... Moje holčička si hraje na písku a spokojeně se usmívá na svět, jen se na vteřinu otočím po ní skočí velký pes. Dětský pláč se rozezní do dálky a její maličký obličej je zalitý slzičkami. Proklínám se, že jsem zaváhala a otočila se. Tisknu její malé tělíčko ke svému a mateřským hlasem jí šeptám do ouška, že všechno bude dobré... Neklidně se pohnu, ale stále spím. ,, Mami, musím odjet, nechci tu být. Chci odjet daleko, daleko od tebe, protože jsi pro mě nebyla matkou, nikdy jsem od tebe neslyšel pochvalu, nikdy jsi mi neporadila, nikdy jsi mě neposlouchala...NIKDY" Vidím se, jak pláču do dlaní, vidím, jak přede mnou můj syn odchází s hořkostí v každém slově. Vím, že jsem opět udělala chybu...Že jsem ho nechala jít.
Dech se mi zrychlil a já se probudila se strachem z minulosti... Musím se uchlácholit tím, že už je to pryč, že už je to dávno. A bylo...
Proč mám těch špatných vzpomínek tolik, proč se mi vracejí teď, když už bych měla být v rájí? Proč teď, proč? Vím to, protože jsem tu sama... Procházím se po oblacích a vidím andělé s křídly bílými i zlatými. Bude trvat dlouho než si zvyknu. Andelé jsem měla i dole, tři andělé, kteří mě naučili žít, tenkrát, když jsem byla ještě mladá a všechno měla před sebou. Na jednoho z nich stále vzpomínám. Co asi dělá, jak žije, jak se má? Vidím ho...
Drží na svém klíně malou holčičku s kudrnatými vlásky a ukazuje jí nějaké obrázky. Je šťastný a to jsem si vždy přála... A pak maličká seskočí a utíká s hadrovou panenkou v ruce ven z místnosti a jediné co zaslechnu je ,,mámí"... Jeho hlava padá do dlaní, pláče... Když vstane a projde místností, zastaví se u radia. ,,Ta je pro Tebe nahoru" a pustí píseň, jejíchž melodie dolehne až ke mě, díky. S těmito slovy se zhroutím a upadnu do mraků...
Alespoň někdo na mě nezapomněl. .. ..
Výčitky mnou cloumají a nemohu se zbavit pocitu, že jsem se nestihla rozloučit, že jsem nestihla říct tolik věcí...Že další své anděli už nevidím...
Stojím u Nebeské brány a silou, která mi ještě zbyla se snažím roztříštit velikou ocelově zlatou bránu, ale klika se nechce pohnout. Chci zpátky, prosím, nechci tu být, tohle není ráj, nechala jsem dole všechny, své andílky, já chci je a ne tyhle, chci se vrátit a žít... Chci všem, kterým jsem to nestihla říct, že je miluju, že bez nich nedokážu žít a ni tady nahoře, nechci, aby mi nosili růže na kamennou hrobku, nechci tam nehybně ležet a stárnout rychleji, chci říct svému synovi, ať se vrátí, že ho miluji nadevše, chci říct své dceři, že jí miluji nadevše, chci říct tolik věcí...
Brána se neotevře a já tam budu muset zůstat....
Ne, chci dostávat růže.... jako tenkrát....
