close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Ta nejkrásnější místa jsou za ,,barákem,,

15. července 2009 v 16:32 | Anytta |  Moji přátelé
Život už je zkrátka takový, jeden den je krásný, druhý také a třetí je nejhorší. Jenže týden má dní sedm, z toho vyplývá, že klidně může být ještě hůř než v třetí den. Ale o tom nechci psát, naopak. Záměrem je vylíčit, že nejkrásnější je osmý den a to doslova.
Abych to vysvětlila, včera nám ten osmý den doopravdy scházel :-) ale nakonec se vydařil a byl prožit s grácií a přesně tak, jak měl být prožit...
Staré hodiny, tikající do ponurého ticha, oznamovaly devět hodin večer. Bála jsem se, že se nedočkám. Nevím proč ve mě pulzoval strach, výčitky a zvláštní pocit, jako by jsme se měli vidět poprvé...Je to přeci jednoduché, nasednout do auta, zavřít za sebou dveře a čekat co se bude dít. Pravda je, že několik málo slov vyřčených čtvrtý den způsobilo zvláštní tichou atmosféru a nikdo nepopře, že můj tichounký smích se jí snažil roztříštit na milion kousků, aby se vytratila z otevřeného okénka jedoucího auta. Byla pryč. A myslím, že velmi vřele jsme oba přivítali její sestru Dobrou náladu. Usedli jsem na místo v potemělém koutě našeho oblíbeného podniku. Bylo příjemné zjistit, že si stále máme co říct. Naše plodná konverzace u čtvtinky černé limonády probíhala bez problému, jen s občasným posmrkáváním a pokašláváním, které mi v tu chvíli přišlo nesmírmě originální, vzhledem k vyprávění jeho historek z mého promarněného čtvrtého dne.
Na jeho tváři se ukazovala nervozita, nikoliv z komunikace či ze mě, nýbrž z prostředí a bylo načase změnit plán. Neměla jsem ponětí, kam jedeme, ale v polovině cesty mi začalo svítat.
Když jsme zaparkovali na místě, kde se pochopitelně parkovat nesmí, měla jsem pocit, že jsem v pohádkové zemi. Doopravdy. Nejkrásnější a nejromantičtější místo v Poděbradech a já o něm do té doby nevěděla, přestože jsem tam chodívala už jako malá holka.
Po tmě a pískem jsem došla téměř ke břehu našeho poděbradského Jezera, které znám jak vlastní boty a jen nasávala tu krásu letního večera, který se odrážel od hladiny stojaté, modré a temné tekutiny. Mlha se rozprostírala jen do poloviny a tvořila neskutečné panorama osvícené oblohou a hvězdami, které se draly na povrch nebeské pláně.
Seděli jsme a povídali. Dívali se do té dálky, která byla lemovaná stromy, odrážejícími se v lesklém oparu na vodní hladině. Když už byla téměř tma, celý obraz Jezera se zdál být jako zamrzlý,ledový a šel z něj strach. Ochladilo se, ale nic nám nezabránilo v tom si nadále povídat a smát se.
V tu chvíli jsem si přála tam sedět úplně s někým jiným, nebo stejným. Bylo to vážně to nejromantičtější místo jaké znám. Neskutečnou radost a překvapení právě změnil fakt, že každý z nás tam seděl Sám a přesto spolu... Nevím, těžko soudit. Každopádně, nikdy mě nikdo nevzal na tak báječné místo a za to děkuju. Dodnes přemítám myšlenky a přemýšlím nad tím, jaké by to všechno mohlo být, kdyby to mohlo být jinak. Jenže vše se děje tak, jak se má dít a nikdy to nikdo nezmění a nezastaví...
Aleši, jednou bych se tam chtěla vrátit... Jednou, až bude třeba všechno úplně jinak...
Třeba až oba zestárneme a budeme mít pocit, že jsme svůj život neprožili dostatečně naplno, že jsme oba ztratili černá křídla, že jsme našli to, co jsme nehledali a až si uvědomíme, že se nám stýská po našem štěbetání a že je vlastně už pozdě na to něco měnit, že nám ta růžová pouta navždy zůstanou, když se nepokusíme být nadále středem vesmíru...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jolí Jolí | 15. července 2009 v 19:35 | Reagovat

Krásné...přímo dokonalé :-)
A tento příběh dělá ještě krásnější to, že v něm figurují dvě osoby, které budu mít navždy ve svém srdíčku... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama