close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jak zabolí, když zapomenou...

12. července 2009 v 16:06 | Anytta |  Moji přátelé

No, mám i smutné zážitky se svými kamarády, bohužel....

Celý týden jsem trpěla v práci s koleginí, na kterou jsem nebyla zvyklá. Myslím to tak, že když několik měsíců děláš s Anetkou a ta odjede na dovolenou, tak ti přidělí někoho jiného...
Jediné co mě drželo tak nějak při životě byla myšlenka na fakt, že víkend strávím s partou lidí, které mám ráda na místě, které pro mě znamená první pusu a bezcenný dárek, co jsem kdysi věnovala, místo, kde jsem potkala Evku a kde jsem se začala bavit s Alešem...To už si málokdo bude pamatovat.Zkrátka a dobře, to místo pro mě hodně znamená a i díky tomu, že jsem nikdy nevynechala má pro mě zvláštní atmosféru. Tak v toto jsem doufala celý týden...Marně!

Dohoda zněla jasně! Jedeme spolu a Věrka bude kdyžtak řídit. Docela jednoduché, že? Jistě, pro člověka, který aspoň trochu poslouchá...Já si myslela, že je to jasné a dané...Když mi Alešek od čtvrta odříkal sraz, začala jsem pochybovat jestli se vůbec uvidíme... No nic, ale brala jsem to. Prostě asi nemohl. Páteční oběd také nevyšel, nebudu zjišťovat co v tom bylo, je mi to srdečně jedno, ale tak nějak jsem stále doufala, že páteční večer je prostě jasnej: Jedeme spolu!

Jednou mě ta moje naivita dostane do neskutečného prolému...Proběhne několik smsek, ze kterých jsem si musela vydedukovat, že asi plán nevychází, že je to celé více či méně na mě...
Mrzí mě, že jsem v tu chvíli byla něco jako břemeno, a že jsem nepochopila vzdálenost Činěvse od Poděbrad. Mrzí mě, že se se mnou nepočítalo, když jsme se dohodli...Mrzí mě, že to nikomu nevadilo...

Ale tak dobře...Druhý člen naší naplánované výpravy byla Věrka, která v telefonu zněla dosti nepřesvědčivě, což mě znepokojilo...Dostala jsem slib, že pojede, přestože jí její kluk tahal ven. Smířená s tím, že pádíme a veselá a spokojená z toho, že mi dala přednost jsme se šla připravovat. A pak jen čekala...

Nic netušící jsem zvedla telefon, kde na dispeji blikalo Věruška. Bylo mi sděleno, že si to rozmyslela a že jede raději s tím svým.

Takže první rána, kterou jsem schytala : No vidíš, že jsi si poradila i bez Alíka...
druhá rána : Raději pojedu s ním...
třetí: když jsem si uvědomila, že přesně tam, kde jsem toužila být s lidmi, kteří na mě zapomněli, jsem být nemohla a trávila jsem páteční večer sama...S hrnkem kávy a silně pocukrovaným koláčem v posteli, kde jsem jen v slzičkách tupě zírala do obrazovky počítače...

Jenže? Ono něco zlý je pro něco dobrý...a já už teď vím, že dohadovat něco takhle dopředu se nevyplácí úplně stejně jako čekat do poslední chvíle... Neboť, kdyby mi tato smutná skutečnost byla sdělena o něco dříve, dalo by se s ní ještě něco dělat...Mám díky tomu ponaučení a budu jen doufat, že ti ostatní pochopí, že já jsem doopravdy schopna se pro ně přetrhnout. A také budu doufat, že mě pochopí a že někdy někdo udělá něco pro mě a ne jen pro jejich prospěch, ale čistě pro mě...jen tak z kamarádství... protože to je podstata!

Ať se na mě zlobí třeba celý svět, ale napsat jsem to musela. Pomáhá mi to. Číst články, kterým se dokážete zasmát je pro mě potěšující, ale číst takové, ze kterých přeběhne mráz po zádech je pro mě pocta....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama