close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2009

Buď středem vesmíru aneb Miluj jen sám sebe

28. července 2009 v 3:11 | Anytta |  Moje články

Tohle je velmi zvláštní teorie, a myslím a jsem si zcela jistá, že pravdivá a dost lidí mě momentálně bude považovat za sobce, ale zamyslete se nad tím, není krásné, když se vše točí jen kolem vás? Na tomto světě jsme jen jednou a jsme tu také proto, aby jsme vytvářeli světy nové, osobitější a takové, které nám budou vyhovovat, tudíž jestli má někdo nějaký problém s tím, jak se má k vám chovat, tak ať se třeba zblázní a točí se kolem vás, protože vy jste středem pozornosti.

Tak k věci. Dříve jsem tento názor považovala za sobecký, ale postupem času jsem tuto myšlenku také začala sdílet. Je to jednoduché, přeci proč bych se měla chovat tak, jak chcete vy? Proč se musím podřizovat nějakému řádu, pravidlům? Proč bych měla nadbíhat někomu, kdo si to nezaslouží? Proč bych měla čekat na někoho, než si uvědomí co vlastně chce? Proč, proč, proč a tisíce dalších Proč? Jestli se mnou chceš vycházet, jestli o mě máš zájem, jestli se mnou chceš být, tak se toč podle mě! A miliony dalších Jestli...

Každý z nás je jedinečný a to si musíš uvědomit. Tahle teorie nespočívá v tom, si dupnout, že chceš to a to a že to prostě chceš hned a hned a hned. Nechci, aby se z tebe stala Marfuša nafoukaná, ale chci, aby jsi si uvědomil, že ty jsi středem vesmíru ať už tě přirovnám k čemukoliv. Buď třeba slunce, kolem něj se také vše točí, protože je to zkrátka dané. Buď to slunce, co hřeje i pálí, buď slunce co je krásné, příjemné i dechberoucí, jako například, když zapadá a usíná do hladiny moří a oceánů, buď to slunce, bez kterého by nic nemoho existovat!

A zjistíš, že do tebe budou narážet asteroidy, meteroidy a komety, ale ty, protože jsi silný vyvázneš vždy bez poskvrny a bez ran, které tato tělesa mohou způsobit. A čím víc jich bude, tím budeš silnější. A buď na sebe pyšný a hrdý, že jsi tím čím jsi, protože ty jsi střed a přestože do tebe budou stále vrážet nepřátelé, tak ty zůstaneš i nadále tím středem, tvou pozici nikdo nezmění. Nikdo sluncem nepohne. Nikdo.

Vybírej si s kým chceš být, s kým chceš trávit čas, s kým si máš co říct. Vybírej si mezi těmi všemi, kdo za to stojí. A možná příjdeš na to, že jednou se budeš chtít ty točit kolem někoho, někoho, kdo tě ovládne, uchvátí. A bude to někdo, kdo je teď středem vesmíru.... stejně jako ty....

Teorie lásky aneb Je lepší zůstat sám?

23. července 2009 v 21:06 | Anytta |  Moje články

Co je to láska? Co to vlastně je? Na tuto zapeklitou otázku dokáže odpovědět jen hrstka vyvolených.
Je to životní postoj? Cit? Prachobyčejné emoce? Jen chtíč? Pocit? Touha? Někoho mít, v horším případě vlastnit? Myslíte, že na světě existují lidé jako proslulý Romeo a Julie? Láska na první pohled? Může se to stát? Doopravdy? Aby to bylo skutečné? Potkat člověka a říct si: ,,To je ten pravý!,,

Láska je složitější než atomová fyzika a je tak silná, že z lidí dělá blázny a zanechává ty nejhorší rány, které jen stěží lze vyléčit. Je to fráze, já vím, ale je zkrátka mocná čarodějka a umí taková kouzla, kterým jen málokdo rozumí a každý podlehne.

Má miliony tváří, dokáže být krásná, něžná, bezstarostná a nekonečná, ale také zlá, krutá, nechtěná a dost často nečekaná... Nedovedu přesně popst co to je Láska, neboť jsem tu pravou ještě nezažila. Vím jen, že nasazuje růžové brýle, růžová pouta a díky ní ztrácíme ta pověstná černá křídla, jak praví jeden citát. Pode mého soudu má několik fází. První je sympatie, druhá zamilovanost,třetí, když máte štěstí tak láska a čtvrtá je touha být sám. A to tu i dokážu.

Když postupně rozebereme jednotlivé fáze, tak zjistíme, že není až tak dokonalá a začneme přemýšlet, proč po ní každý touží, pochopíme, že je vlastně jen na obtíž, že jen zraňuje a ubližuje a přestaneme věřit v její krásnější podoby.

První fáze: sympatie

Je to většinou v uvozovkách láska na prní pohled. Líbí se ti, přitahuje tě, zajdete na kafe, do kina. Proběhne několik smsek a vyspíte se spolu. Tím to hasne. Protože si oba uvědomíte, že takhle ne. Nabídnete si přátelství a stýkáte se i nadále, ale bez jiného podtextu.

Druhá fáze: Zamilovanost

I tomuto ději se dost často říká láska na první pohled, většinou ale není oboustranná. To bych tu chtěla vypíchnout. Věřím, že každý zažil ten pocit zamilovanosti, motýlci v břiše a brunátný obličej pokaždé, když ho vidíš nebo si na něj jen vzpomeneš a že je to každou chvíli, protože na něho myslíš pořád... Všechno ti příjde krásné, přestože selhává soustředění a reálné vnímání. Tudíž, stavíš si vzdušné zámky a klíč ne a ne najít. A věř, že nikdy ho nenajdeš. Jediný klíč je zapomenout. Ale ty stále jen a jen doufáš a potají miluješ. Zamilovaný člověk miluje doopravdy a také to bude tvrdit. Jenže i toto je chvilkové a přejde to. Poplácáš se v tom a zapomeneš. Někdy to trvá dlouho, ale v mnoha případech to dopadá stejně, nebo alespoň podobně. Pochopitelně mluvíme o nešťastném zamilování, neboť to je pravděpodobnější a hlavně chci dokázat, že to fak bolí. Z motýlků v břiše se stane bolest a slzy a z lásky nenávist.

Třetí fáze: Láska

Co na to říct? Asi jen, že pokud je to oboustranné je to nejkrásnější a nejbáječnější pocit na světě. Ale aby k tomu došlo je potřeba uspět v obou předchozích fázích. Přes líbíš se mi až k nejsložitější větě Miluji tě. Krátké, ale výstižné... Víc k tomu nebudu dodávat.
Podle mě tuto frázi lidé dost často zneužívají a vyslovují jí někdy zcela zbytečně. Tohle musíš prostě myslet vážně než jí vyslovíš. Já jí řekla a po čase jsem zjistila, že to nikdo nebral vážně, protože ani nemohl. Vyslovila jsem jí podruhé člověku, kterého jsem doopravdy nemilovala, ale za to může ta druhá fáze ovlivněná tou láskou. Prostě jsem přešla od líbíš se mi až k zamilovanosti a konec. A najednou jsem toužila být sama. Tím se dostávám ke čtvrté a poslední fázi...

Čtvrtá fáze... Nepotřebuje komentář. Když projdeš vším co tu popisuju, tak jediné po čem nakonec toužíš je být sám a hodně dlouho...

No tak chápete teorii lásky? ...

Ta nejkrásnější místa jsou za ,,barákem,,

15. července 2009 v 16:32 | Anytta |  Moji přátelé
Život už je zkrátka takový, jeden den je krásný, druhý také a třetí je nejhorší. Jenže týden má dní sedm, z toho vyplývá, že klidně může být ještě hůř než v třetí den. Ale o tom nechci psát, naopak. Záměrem je vylíčit, že nejkrásnější je osmý den a to doslova.
Abych to vysvětlila, včera nám ten osmý den doopravdy scházel :-) ale nakonec se vydařil a byl prožit s grácií a přesně tak, jak měl být prožit...
Staré hodiny, tikající do ponurého ticha, oznamovaly devět hodin večer. Bála jsem se, že se nedočkám. Nevím proč ve mě pulzoval strach, výčitky a zvláštní pocit, jako by jsme se měli vidět poprvé...Je to přeci jednoduché, nasednout do auta, zavřít za sebou dveře a čekat co se bude dít. Pravda je, že několik málo slov vyřčených čtvrtý den způsobilo zvláštní tichou atmosféru a nikdo nepopře, že můj tichounký smích se jí snažil roztříštit na milion kousků, aby se vytratila z otevřeného okénka jedoucího auta. Byla pryč. A myslím, že velmi vřele jsme oba přivítali její sestru Dobrou náladu. Usedli jsem na místo v potemělém koutě našeho oblíbeného podniku. Bylo příjemné zjistit, že si stále máme co říct. Naše plodná konverzace u čtvtinky černé limonády probíhala bez problému, jen s občasným posmrkáváním a pokašláváním, které mi v tu chvíli přišlo nesmírmě originální, vzhledem k vyprávění jeho historek z mého promarněného čtvrtého dne.
Na jeho tváři se ukazovala nervozita, nikoliv z komunikace či ze mě, nýbrž z prostředí a bylo načase změnit plán. Neměla jsem ponětí, kam jedeme, ale v polovině cesty mi začalo svítat.
Když jsme zaparkovali na místě, kde se pochopitelně parkovat nesmí, měla jsem pocit, že jsem v pohádkové zemi. Doopravdy. Nejkrásnější a nejromantičtější místo v Poděbradech a já o něm do té doby nevěděla, přestože jsem tam chodívala už jako malá holka.
Po tmě a pískem jsem došla téměř ke břehu našeho poděbradského Jezera, které znám jak vlastní boty a jen nasávala tu krásu letního večera, který se odrážel od hladiny stojaté, modré a temné tekutiny. Mlha se rozprostírala jen do poloviny a tvořila neskutečné panorama osvícené oblohou a hvězdami, které se draly na povrch nebeské pláně.
Seděli jsme a povídali. Dívali se do té dálky, která byla lemovaná stromy, odrážejícími se v lesklém oparu na vodní hladině. Když už byla téměř tma, celý obraz Jezera se zdál být jako zamrzlý,ledový a šel z něj strach. Ochladilo se, ale nic nám nezabránilo v tom si nadále povídat a smát se.
V tu chvíli jsem si přála tam sedět úplně s někým jiným, nebo stejným. Bylo to vážně to nejromantičtější místo jaké znám. Neskutečnou radost a překvapení právě změnil fakt, že každý z nás tam seděl Sám a přesto spolu... Nevím, těžko soudit. Každopádně, nikdy mě nikdo nevzal na tak báječné místo a za to děkuju. Dodnes přemítám myšlenky a přemýšlím nad tím, jaké by to všechno mohlo být, kdyby to mohlo být jinak. Jenže vše se děje tak, jak se má dít a nikdy to nikdo nezmění a nezastaví...
Aleši, jednou bych se tam chtěla vrátit... Jednou, až bude třeba všechno úplně jinak...
Třeba až oba zestárneme a budeme mít pocit, že jsme svůj život neprožili dostatečně naplno, že jsme oba ztratili černá křídla, že jsme našli to, co jsme nehledali a až si uvědomíme, že se nám stýská po našem štěbetání a že je vlastně už pozdě na to něco měnit, že nám ta růžová pouta navždy zůstanou, když se nepokusíme být nadále středem vesmíru...

Jak zabolí, když zapomenou...

12. července 2009 v 16:06 | Anytta |  Moji přátelé

No, mám i smutné zážitky se svými kamarády, bohužel....

Celý týden jsem trpěla v práci s koleginí, na kterou jsem nebyla zvyklá. Myslím to tak, že když několik měsíců děláš s Anetkou a ta odjede na dovolenou, tak ti přidělí někoho jiného...
Jediné co mě drželo tak nějak při životě byla myšlenka na fakt, že víkend strávím s partou lidí, které mám ráda na místě, které pro mě znamená první pusu a bezcenný dárek, co jsem kdysi věnovala, místo, kde jsem potkala Evku a kde jsem se začala bavit s Alešem...To už si málokdo bude pamatovat.Zkrátka a dobře, to místo pro mě hodně znamená a i díky tomu, že jsem nikdy nevynechala má pro mě zvláštní atmosféru. Tak v toto jsem doufala celý týden...Marně!

Dohoda zněla jasně! Jedeme spolu a Věrka bude kdyžtak řídit. Docela jednoduché, že? Jistě, pro člověka, který aspoň trochu poslouchá...Já si myslela, že je to jasné a dané...Když mi Alešek od čtvrta odříkal sraz, začala jsem pochybovat jestli se vůbec uvidíme... No nic, ale brala jsem to. Prostě asi nemohl. Páteční oběd také nevyšel, nebudu zjišťovat co v tom bylo, je mi to srdečně jedno, ale tak nějak jsem stále doufala, že páteční večer je prostě jasnej: Jedeme spolu!

Jednou mě ta moje naivita dostane do neskutečného prolému...Proběhne několik smsek, ze kterých jsem si musela vydedukovat, že asi plán nevychází, že je to celé více či méně na mě...
Mrzí mě, že jsem v tu chvíli byla něco jako břemeno, a že jsem nepochopila vzdálenost Činěvse od Poděbrad. Mrzí mě, že se se mnou nepočítalo, když jsme se dohodli...Mrzí mě, že to nikomu nevadilo...

Ale tak dobře...Druhý člen naší naplánované výpravy byla Věrka, která v telefonu zněla dosti nepřesvědčivě, což mě znepokojilo...Dostala jsem slib, že pojede, přestože jí její kluk tahal ven. Smířená s tím, že pádíme a veselá a spokojená z toho, že mi dala přednost jsme se šla připravovat. A pak jen čekala...

Nic netušící jsem zvedla telefon, kde na dispeji blikalo Věruška. Bylo mi sděleno, že si to rozmyslela a že jede raději s tím svým.

Takže první rána, kterou jsem schytala : No vidíš, že jsi si poradila i bez Alíka...
druhá rána : Raději pojedu s ním...
třetí: když jsem si uvědomila, že přesně tam, kde jsem toužila být s lidmi, kteří na mě zapomněli, jsem být nemohla a trávila jsem páteční večer sama...S hrnkem kávy a silně pocukrovaným koláčem v posteli, kde jsem jen v slzičkách tupě zírala do obrazovky počítače...

Jenže? Ono něco zlý je pro něco dobrý...a já už teď vím, že dohadovat něco takhle dopředu se nevyplácí úplně stejně jako čekat do poslední chvíle... Neboť, kdyby mi tato smutná skutečnost byla sdělena o něco dříve, dalo by se s ní ještě něco dělat...Mám díky tomu ponaučení a budu jen doufat, že ti ostatní pochopí, že já jsem doopravdy schopna se pro ně přetrhnout. A také budu doufat, že mě pochopí a že někdy někdo udělá něco pro mě a ne jen pro jejich prospěch, ale čistě pro mě...jen tak z kamarádství... protože to je podstata!

Ať se na mě zlobí třeba celý svět, ale napsat jsem to musela. Pomáhá mi to. Číst články, kterým se dokážete zasmát je pro mě potěšující, ale číst takové, ze kterých přeběhne mráz po zádech je pro mě pocta....