No, takže hned z kraje...už jednou jsem tento článek napsala, jenže se záhadným způsobem smazal, proto tato kopie už nejspíš nebude to pravé ořechové, ale to nevadí. Sice jsem původní originál psala bezmála tři a půl hodiny a má práce přišla v niveč, stejně mi to nedá a musím se o tento geniální zážitek podělit a proto jsem schopna obětovat se na další tři hodiny, abych oživila původní originál.
Všechno začalo pátečním večerem u sklenky Finské, který se zvrtnul do situace, kdy se plakalo, kdy se slova vpíjela do srdce a byla někdy víc než trpká, kdy všechno bylo zvláštní, neplánované a silně úpřímné a kdy jsem měla pocit, že snad nikdy neskončí. V tom okamžiku tuto atmosféru ponurého večera na parkovišti rozsekla naše Léňa, když volala o pomoc...Věrka se opila a kdyby nebylo Aleše, tak nevím jak by tato páteční noc s přelomem na sobotní ráno dopadla...Ale to je na dlouho...
Druhý den zvednout telefon byla zkouškou ohněm pro obě strany, ale dopadlo to dobře. V tu ránu se rozjela akce Letohrad...
Alešek mě vyzvednul kolem půl šesté a jelo se směr Činěves...Počasí nic moc, ale posezení na zahradě bylo fajn... Čekali jsme na kolegu a při tom vymýšleli jestli pojedeme nebo ne. Je to myslím 150 km a už pršelo. Váhali jsme, jestli má cenu tam upalovat, když si ani nejsme jistí, zda se koncert Komunálního odpadu bude konat...Ale rozhodli jsme se správně. Prostě jedem!!!
Neskutečná cesta. V Činěvsi jsem se nadechla a vydechla v Hradci...Takový to byl fofr :-)
Muzika hrála a mi se smáli. Za Hradcem už pršelo dost. Ale nálada neklesla. Dojeli jsme do Letohradu. Moc jsem se těšila na Andrejku. Zastavili jsme před domem, uvnitř rychlá příprava a šup do auta. Přijeli jsme do nějaké vesnice, vážně nevím jaké a tam jsme si v místní hospůdce objednali pro začátek velkou zelenou a čekali na zbytek. Vše se tak rychle seběhlo, že ani nevím, kdo ty kořalky nakonec zaplatil. Začalo zvláštní přesouvání a výměna aut. Po chvilce jsem už seděla a jelo se směr Bystrec...Počasí vyšlo a bylo spíš dusno, hlavně, že jsme se nabalili.
Byla jsem tak ráda, že jsem viděla všechny ty lidičky. Kluci hráli luxusně, atmosféra ve znamení zelené za deset, a to jsem se zařekla, že pít nebudu, protože v pátek jsem tomu dala, ale sliby chyby. Když má Móňa zelenou za deset, nelze odolat, bylo to moc prima, ale všechno jednou končí a nic netrvá věčně...Někdo, už ani nevím kdo, pronesl nesmrtelnou větu, že se jede na diskotéku. Já a diskotéky nejsme kamarádi, ale ani jsem v tom stavu neprotestovala. Zaparkovali jsme a všichni rockeři v černém oblečení a v mikinách KO, jsme vystoupili z auta. Bum Buch Bum Buch, bylo slyšet už z náměstí...Kongo! Ták pěkně po schodech nahoru a přímo k baru. Kolik jsme toho vypili tam, netuším. Tancovat prý půjdeme až budou hrát něco pořádného. Haha a už jsme byli na parketu...Domů jsme se dostali tuším něco kolem čtvrté možná páté. A všichni jsme na jedné posteli jako polena usnuli. Já se vyspala docela dobře, Alešek ani nechrápal, i když možná jo, ale já nevím... :-) V poledne jsme chtěli být doma, ale právě v to poledne jsme se probudili... Takže jedno rychlé ranní kafíčko, několik dojemných zážitků prořízlé nesmyslnými proslovy našich politiků a hurá domů...Když jsem se na sbe podívala do zrcátka v autě, málem jsem se polekala... Vypadala jsme hrozně, ale rockersky...Černé tričko Manowar a ušmudlané bílé kraťasy! S Ájou jsme se shodli na tom, že si asi dáme česnečku. Jak typické, že? Vyhlédli jsme si jeden motorest, jenže servírka byla tak nepříjemná, že měla jediné stěstí, že jsem s ní nemluvila já...
Popojeli jsme do Motorestu Lípa. Sluníčko, zahrádka a příjemná obsluha. Došlo na česnečku a také kofolu :-D Těžko od žaludku bylo vidět na tvářích nás obou. Myslím, že jsme se docela najedli a pokecali...
Alešek celou cestu špekuloval, že si musí koupit něco na sebe a hlavně, že musí koupit fazole. Tak jsme v Hradci zastavili v Tescu a vyrazili na nákup. No, že by jsme se sháněli po fazolích, ani náhodou. Jak jsme tak procházeli těmi regály a smáli se na celé kolo, vybírali jsme věci jako rockerská osuška a černý hrnky, ty jsme teda nakonec nekoupili. Pak autolékárničku (no co? nebyla tak drahá :-D ) různé parfémy (podle mého výběru) ale hlavně nesmrtelné růžové kecky do auta... No není to rockerské? :-D
Nejvíce jsme se zdržovali v oblečení pro pány...Ájo a co tohle, Ájo a tyhle, Ájo a tohle? No, fazole jsme nekoupili a ten hřeben pro mě taky ne Ájo :-D ... Zato má Alešek nový boty, ručník,sprcháč,voňavku a kartáček na zoubky :-D ale hlavně tu kecku!!!
Nákup jsme hodili do auta a vyrazili na druhé kolo po obchodech s hadrama...Taková legrace! To jsem s kamarádkami nikdy při nákupech nezařila. Když jsme vešli do kenvela nebo kam, tak ve vchodu jsem potkala slečinku, která když mě spatřila se lekla a obešla mě velkým obloukem. No záchvat smíchu mě neminul. Dále hlídač si mě tak prohlížel, až jsem se cítila trapně. Vypadal, že si snad myslí, že jsem něco ukradla, nebo že se chystám něco vzít. Pravda, že jsem vypadala, že bych potřebovala něco na sebe a hlavně hřeben a možná aspoň řasenku...ale to přece nemusí znamenat, že kradu. :-D ...
A tak jsem Aleškovi vybrala mrtě rockerskou černou košili a hustý džíny...
Na cestě do Poděbrad jsme poslouchali muziku, dělali rockerský gesta, obdivovali Audiny a pořád se smáli. Před barákem ještě retko a výlet byl u konce... Opravdu, byl to zážitek a vždy z toho musí mít člověk zážitek, že Ájo? :-D Proto nemám nejlepší kamarádky, protože s Ájou je mi moc fajn...Sice jsem popsala především výlet s Aleškem, ale chtěla bych taky poděkovat Andrejce a těm ostatním, oni už budou vědět...Za všechno, hlavně za to, že jsou...
Myslím a troufám si tvrdit, že tento víkend uspořádal moje myšlenky a všechny naše trable a starosti všedních i nevšedních dní hodil do pohody.
Jak řekla Lada: Ájo, máš přece nás!
a taky růžový kecky :-D

