23.8, nádherný srpnový den. A komunál hraje v Bukovině u Přelouče. Kde to vlastně je? A jak se tam dostaneme? Pro nás není nic nemožné. Zasedla jsem k počítači a začala plánovat a organizovat...
No, takže musíme z Poděbrad vlakem do Kolína. Z Kolína směr Pardubice do Přelouče
(mimochodem nikdy jsme tímhle spojem nejeli,tudíž jsme na rozkopaném kolínském nádraží ustrašeně hledali vlak,který nás poposune na dlouhé cestě kamsi až do Bukoviny a doufali,že nenasedneme špatně,protože jsme si nemohli dovolit zdržení). Všechny cesty ale vedou ke Komunálnímu odpadu,takže v podstatě ať už by jsme nasedli na jakýkoliv vlak vždy by jsme tam nějak dojeli,vlastně došli. A teď se dostávám k hlavnímu problému. Tehdy to ještě takový problém zdaleka nebyl. Ale?
Já jako zrozenec ve znamení Blíženců bych měla mít vrozené oranizační schopnosti,já je mám,ale na něco úplně jiného . Plán zněl jasně. Dostaneme se tam za každou cenu,klidně pěšky!
,,Renďo,je to ale osm kilometrů". ,,Nevadí",zněla blesková odpověď. Ano, chtěli jsme jít do nějaké Bukoviny u Přelouče po svých. Ale pokračujeme.
Byl to parný den, na obloze ani mráček,proto jsme se vyletnili. Ten FAKT vzít si třeba bundu,protože večer nám může být zima, jsme zavrhli,kdo by se s tím měl tahat,žejo?
V Přelouči,kde já osobně byla možná jednou,dvakrát v životě,jsme museli podle nádražního hlášní,,urychleně,, přestupovat na vlak do Heřmanova Městce. No pravda, tam jsme už tuplem nikdy nebyli,ale budiž. Tedy najednou jsme se octli ve vláčku,který vypadal spíše jako hodně laciný a špatný vtip. Po naší levé straně seděla banda vietnamek,za nimi postarší rockeři,ze kterých byl cítit alkohol,předpokládali jsme,že z předešlého dne . No každého věc. Vůbec,vlak byl plný hodně zvláštních lidí. Proto jsme pochopitelně měli děsnou srandu z celé té cesty. Trvala asi půl hodiny. Jenže pořád nepřicházel průvodčí,což mě dost znepokojovalo,protože vždy když mám poctivě zakoupen lístek nikdy nepotkám průvodčího.Myslela jsem si,že takovouhle ,,čugálu,, projde raz dva a hotovo,jenže po chvíli jsem si všimla podivného přístroje upevněného ve vnějším prostoru. Já a technika nejsme zrovna kamarádky. Hurá vystupujeme a ani jsme se nemuseli trápit s čímsi co nahrazuje zaměstnance Českých drah v práci...
Jéžíš,kde to jsme. Heřmanův Městec neboli Zpadákov.Ale tak se jevilo jen to nádražíčko.Město celkem v pohodě.Fajn,měli jsme nějakou časovou rezervu,ale tady už končila veškerá legrace,čekala nás ta několikrát zmíněná štreka osm kilometrů za komunálním odpadem. První co jsme museli udělat bylo najít cestu kudy se jde do Bukoviny,ale já už přešlapovala potřebou si nutně odskočit a shodli jsme se na tom,že máme hlad.Zapadli jsme do nějaké restaurace,mimochodem moc se nám tam líbilo,kde jsme si zaplácli žaludek tak připitomělým jídlem jako je tradiční ,,smažák,, no fuuj. Po zasycení se nám šlo pochopitelně hůř,vlastně jsme nešli,kouleli jsme se. Ta záhadná cesta byla objevena...
Podle mapy to bylo pořád rovně,asi osmi centimetrová čára,to bude hračka,to je kousek,prý jako od nás z Poděbrad do Nymburka kolem vody,to je taky tak osm kiláčků a za chvilku jsi tam.Jenže? Moje organizační schopnosti,jak už jsem psala,selhaly,protože jsem zcela vypustila přírodu. A to,že se taky setmí. Ale nic. Šly jsme,šly jsme,šly...pořád a pořád a pořád...a najednou kamarádku rozbolelo bříško.No jo smažáček =) . Povídám ji,,hele,taky máš espumisan". Požila tento miniaturní zázrak,ale její organismus si to přebral po svém a u vesnice Stojice se doslova posrala. Úprkem skočila do pole,vedle kterého stál dům s velkou oplocenou zahradou. Já stála u značky,která oznamovala řidičům,že jsou již za Stojicema a zažívala muka. Takové křeče od smíchu jsem ještě nezažila. O to víc, když v tom domě někdo náhle rozsvítil a psi se rozštěkali. To už jsem se válela smíchy pomalu v příkopě. Přilítla jako blesk a povídá mi ,,ty vole,nesměj se,já myslela,že se poseru,a jak se tam rozsvítilo,bála jsem se,že mě někdo střelí do prdele".A to může být ještě ráda,že jsem jí nepodstrčila ty mentolové kapesníčky...Takže zážitek na konci vesničky Stojice,kterou jsem vzhledem k situaci přejmenovala na Stolice,byla vážně k popukání. Ale před náma byla ještě dlouhá cesta.
Chvíli se šlo fajn,ale začali nás bolet nohy,protože já si nevzala zrovna turistickou obuv,a KO v nedohlednu. Po několika Km po hlavní,po poli a lesíku jsme konečně dorazili do civilizace,ale zase abych nepřeháněla jo?Slyším hudbu,vzdáleně.Musíme být blízko,no zdání klame. To jen někdo v hospodě blbnul. Šly jsme dál. Začalo se smívat, a jako na potvoru zrovna když jsme byli někde v lese byla už úplná tma. Brrr,ten les nekončil a byl víc a víc hustější a nepropustný. Auta kolem nás lítala jako praštěná a mi dvě hezky v zástupu svítili na protijedoucí vozidla mobilem. To je úlet,coo?Jenže mi byli pořád jestě v lese. Na nebi jen měsíček a les. A les. A les. Jo a les. Bylo to jako z hororu,dvě holky jdou lesem za tmy...Pokaždé,když se někde něco šustlo,pohlo nebo cokoliv tak já vyskalovala z kůže. Kamarádka byla statečná do doby,kdy jsem už byla já celá potento až za ušima,protože jsem na lesní cestě uviděla staré odstavené auto. No krve by se ve mě nedořezal v tu chvíli. Čapla jsem jí za ruku a popháněla kupředu. ,,Bolí mě koleno",stěžovala si. ,,dělej jdi,honéém" . Najednou se les jako zázrakem otevíral a já odhodila obrovský kámen ze srdce. ,,ale to jestě pořád není Bukovina?" Myslela jsem opět na nejhorší. ,,My snad jdeme špatně?" Hrdě jsme ale došli až k tamní autobusové zastávce. Pochopitelně kde nic,tu nic. Jen sloupek s jízdním řádem. ,,Musí tu být napsaný stanice odkud kam to jede,né? Podle toho zjistíme kolik ještě vesnic zbývá a jestli jdeme dobře". To,že docela značně přituhlo a tma byla horší nebylo zdaleka nic proti tomu,že nás čekala další cesta lesem. Už mohlo být tak deset hodin večer. Klepali jsme se zimou,naříkali,že nás bolí nohy a báli se,že nepříjdeme včas a zmeškáme koncert Komunálu. A tak jsme už zoufale šly stále rovně za nosem. dala bych si facku za tento ,,geniální,, výlet. Na začátku cesty,posléze ve Stojicích jsme ještě byli veselá kopa,ale teď?
Už jsme se nesmáli,jen báli a to o sebe. Mělo to být osm kilometrů,ale nám to připadalo jako sto. Muselo to být určitě víc,jsem si tím jistá. Po dalších x kilometrech jsme tam slavnostně došli. Úplně strhané,unavené a otrávené. Všichni se náramě bavili a mi byli zralé hodit supermana do trávy a vzbudit se až z příchodem Komunálního odpadu.
Jako odměnu jsme dostali perfektní zábavu a koncert,na který se vyplatilo vyrazit,klidně pěšky. Pařili jsme,užívali si,jenže tak nějak jsme vypustili jednu důležitou,velice důležitou věc. Návrat. To už byla neděle a myslet si,že snad by mohl jet ráno autobus do Heřmanova Městce bylo stejně tak stupidní jako tahle cesta. Museli jsme jít pěšky! No jo,ale princeznám se opravdu ve čtyři ráno nechtělo. Napité,zmrzlé,unavené a ohromené koncertem jsme se hrdě posadili na autobusovou zastávku a čekali na verdikt. ,,No mě se nechce jít zpět tu štreku". Mělo to jedinou výhodu. Bylo už světlo a věděli jsme,že tma jen tak nebude. Nebojte se nic,zas až takové frajerky jsem nebyli. Zavolali jsme Standovi a ten pro nás poslal Taxík. Někdy v sedm ráno jsme se konečně dokodrcali domů a v autě jsem vysolili za náš úlet asi patnác stovek a rychle hajaja.
Na hodně dlouho jsem vyléčená z podobných vilomenin. Jenže stejně jsme si ve finále zorganizovali podobný výlet a to do Strašova, tentokrát na kole .........

